„Dítě je malé, dospělý velký.
My jsme nahoře, děti dole.
Měli bychom se častěji shýbat…“
Jsem mateřská škola – dům drobných radostí. V současnosti jsem příspěvkovou organizací (s právní subjektivitou) a mým zřizovatelem je Městys Lhenice. Nacházím se v jednom z pavilonů ZŠ (v hospodářském), kam jsem byla z ekonomických důvodů přemístěna v roce 1991, když před tím jsem po 15 let (od roku 1976) sídlila ve „zbrusu“ novém, prostorném, třípavilonovém areálu se zahradou, jenž po mém odchodu městys pronajímá k podnikání. Mé kořeny „mateřinky“ však sahají až do roku 1913, kdy mne, tehdy co opatrovnu, spravovala kongregace školských sester z Horažďovic a to v budově v Prachatické ulici čp.61, jež k tomuto účelu byla upravena zásluhou nadace faráře P.Pintra a kde jsem působila až do roku 1976 (proto jsem se v mých počátcích jmenovala „Pintrova opatrovna“ a kde jsem také měnila svou tvář.A tak v roce 1946 jsem se stala mateřskou školou, abych však patřila pod ředitelství tehdejší lhenické střední školy. Až v roce 1949 jsem se osamostatnila se vším všudy a získala tak i svou první ředitelku Annu Malou. Následovaly ji další – M.Hyndráková, M.Rosová, M.Vinciková, M.Placková – Králová, M.Říhová, L.Bísková, A.Novotná. I v dalších létech jsem byla uzpůsobována dobovým požadavkům. Mé současné prostory v ZŠ se také změnily a prošly několikráte úpravami a opravami, aby odpovídaly současným náročným předpisům a potřebám. V nich uskutečňují pedagogicko – výchovnou práci fundované, potřebně vzdělané učitelky. Je jich pět a za jejich odbornou činnost podle nového vzdělávacího programu, jakož i celkově za mne, odpovídá současná ředitelka M.Reindlová. Moje „droboť“ ve třech třídách nyní (tj.na počátku roku 2009) čítá 66 chlapců a děvčátek. Už mám i zahradu, a ne ledajakou! Je zásluhou učitelek, rodičů a zejména mého zřizovatele nově kvalitně vybavená a to i díky získaným potřebným grantům. Jmenuje se příznačně – „Areál stAnožek“ - to jako těch mých, maličkých. Tak těmi „stanožkami“ ožívám již v 6.00 hodin ráno a klid ve mně nastane až v 16.30 v podvečer, kdy ty poslední „nožky“odcházejí domů, aby v následujících dnech opět přišly a věnovaly se opět svým zaměstnáním, hrám i odpočinku, společným svačinám a obědům, které pro ně připravují paní kuchařky ze školní kuchyně. Tak tenhle koloběh každodenní ve mně probíhá po léta jsem tomu ráda, zvláště když vidím, že jsou moje „stanožky“ spokojené a jak dělají pokroky.